Deník mraku
Čó Šinta

○. ○. (Sníh) Vidím sněhuláka. Vypadá dost podobně jako já, tak jsem k němu šel blíž. Má hezky udělaný obličej. Já žádný obličej nemám. Já jsem přece mrak. Tohle je začátek deníku mraku bez tváře. Nadýchaně, nadýchaně – budu si tak žít dál!
○. ○. (Zataženo) Dorazil jsem do chladných krajů. V moři plavou kusy ledu. Říká se jim „plovoucí led“. Chtěl jsem si je pořádně prohlédnout, tak jsem se přiblížil – a dopadlo to takhle. Je zima. „Plovoucí led“ křupe a jakoby se mi posmíval.

○. ○. (Zataženo) Pod temnou oblohou je modré jezero. Je tu spousta ptáků zvaných potápky. Vždycky hopnou do vody a než se naděju, zase se vynoří. A pak volají „ru, ru, ru“. Stal jsem se potápkou. Podívej, i tohle je jejich zásluha. Jenže já se nedokážu potopit pod vodu. To mě štve.

○. ○. (Slunečno) Když přijde jaro, sníh roztaje. Jsem rád, že já můžu plout po obloze. Na potápky už ani nechci myslet. Navždycky budeme kamarádi, „Kumoko-chan“. Vzpomínám si na ni. „Kumoko-chan“ byla ta bytost – dinosaurus z mraků. Jmenovala se Rjóko-chan. Snad je v pořádku… Kumoko-chan však zůstala pryč.

○. ○. (Slunečno) Jsem na lodi. Vypadá to, že pluje hodně daleko. Rozhodl jsem se zmizet a svézt se na ní. Uši mi ale říkají: „Přestaň, přestaň,“ Slyším „dónde, dónde“ a někdo říká: „To je něco, co se cestujícím nelíbí.“ „Cestujícím? A kdo to je?“ ptám se. „Lidé,“ zní odpověď. Copak existují lidé, kterým vadí i mraky?

○. ○. (Zataženo) Dnes jsem si zkusil odpočinout na vrcholu zasněžené hory. Z dálky to prý vypadalo jako skutečná hora, a lidé z toho byli celí rozrušení. To byla legrace. Jenže jsem to nevydržel – kýchl jsem a hora se sesunula dolů.
○. ○. (Sníh) Dnes sněží. Rád bych viděl ty radostné tváře všech, kteří jdou do školy, ale sníh musí padat. Tiše, tiše sněží. Ať nikdo neztratí rukavice… a ať nikdo nenastydne. Tiše… tiše… tiše…

-

Přichází, přichází
text Učida Rintaro
ilustrace: Čó Šinta

V rozlehlé horské krajině Jamato bylo plno lesů. Ale jak moc plno? Žilo tam tolik medvědů — dvě stě, tři sta, čtyři sta, pět set — a myší bylo tolik, že je nešlo ani spočítat.

 Sníh padal padesát dní, až konečně přestal. Ale... hory i lesy — všechno vypadalo takto.

Když přišla taková zima, všechna zvířata lesa se schoulila do svých doupat. Ale sníh se hromadil a hromadil, jen samotný sníh — nebylo ani kam se schovat. Vlk to nakonec nevydržel a začal si stěžovat: „To přece není možné, aby přišel mráz a měl tvar sněhové vločky!" A právě v tu chvíli...

Buch! Les náhle vyletěl ze země a vznášel se ve vzduchu. A pak...

Překvapená zvířata se ptala, co se to děje. Věci pohřbené ve sněhu se vznášely a proměňovaly v les.

UÁÁÁ!

 Les se příliš zimou otřásal — požádal hory Yamato, aby mu zatočily švihadlem, a buch — buch — skákal přes švihadlo.